Matouš 22

¹I odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka:

²Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svadbu synu svému.

³I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svadbu; a oni nechtěli přijíti.

⁴Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Aj, oběd můj připravil jsem, volové moji a krmný dobytek zbit jest, a všecko hotovo. Pojďtež na svadbu.

⁵Ale oni nedbavše na to, odešli, jiný do vsi své a jiný po kupectví svém.

⁶Jiní pak zjímavše služebníky jeho a posměch jim učinivše, zmordovali.

⁷A uslyšav to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedníky ty a město jejich zapálil.

⁸Tedy řekl služebníkům svým: Svadba zajisté hotova jest, ale ti, kteříž pozváni byli, nebyli hodni.

⁹Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zovtež na svadbu.

¹⁰I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svadba hodovníky.

¹¹Tedy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním.

¹²I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem všel, nemaje roucha svadebního? A on oněměl.

¹³Tedy řekl král služebníkům: Svížíce ruce jeho i nohy, vezměte ho, a uvrztež jej do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů.

¹⁴Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.

¹⁵Tedy odšedše farizeové, radili se, jak by polapili jej v řeči.

¹⁶I poslali k němu učedlníky své s herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi a cestě Boží v pravdě učíš a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou.

¹⁷Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili nic?

¹⁸Znaje pak Ježíš zlost jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci?

¹⁹Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze.

²⁰I řekl jim: Čí jest tento obraz a svrchu napsání?

²¹Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dejtež, co jest císařova, císaři, a co jest Božího, Bohu.

²²To uslyšavše, divili se, a opustivše jej, odešli.

²³V ten den přišli k němu saduceové, kteříž praví, že není z mrtvých vstání. I otázali se ho,

²⁴Řkouce: Mistře, Mojžíš pověděl: Umřel-li by kdo, nemaje dětí, aby bratr jeho právem švagrovství pojal ženu jeho a vzbudil símě bratru svému.

²⁵I bylo u nás sedm bratrů. První pojav ženu, umřel, a nemaje semene, zůstavil ženu svou bratru svému.

²⁶Takž podobně i druhý, i třetí, až do sedmého.

²⁷Nejposléze pak po všech umřela i žena.

²⁸Protož při vzkříšení kterého z těch sedmi bude žena? Nebo všickni ji měli.

²⁹I odpověděv Ježíš, řekl jim: Bloudíte, neznajíce Písem ani moci Boží.

³⁰Však při vzkříšení ani se nebudou ženiti ani vdávati, ale budou jako andělé Boží v nebi.

³¹O vzkříšení pak mrtvých zdaliž jste nečtli, co jest vám povědíno od Boha, kterýž takto dí:

³²Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův; a Bůhť není Bůh mrtvých, ale živých.

³³A slyševše to zástupové, divili se učení jeho.

³⁴Farizeové pak uslyšavše, že by k mlčení přivedl saducejské, sešli se v jedno.

³⁵I otázal se ho jeden z nich zákoník nějaký, pokoušeje ho, a řka:

³⁶Mistře, které jest přikázání veliké v Zákoně?

³⁷I řekl mu Ježíš: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své.

³⁸To jest přední a veliké přikázání.

³⁹Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.

⁴⁰Na těch dvou přikázáních všecken Zákon záleží i Proroci.

⁴¹A když se sešli farizeové, otázal se jich Ježíš,

⁴²Řka: Co se vám zdá o Kristu? Čí jest syn? Řkou jemu: Davidův.

⁴³Dí jim: Kterakž pak David v Duchu nazývá ho Pánem, řka:

⁴⁴Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, dokavadž nepodložím nepřátel tvých, aby byli za podnože noh tvých?

⁴⁵Poněvadž tedy David Pánem ho nazývá, i kterakž syn jeho jest?

⁴⁶A nižádný nemohl jemu odpovědíti slova, aniž se odvážil kdo více od toho dne jeho se nač tázati.